Znovupropojení s mořem

Ti z nás, kteří tráví spoustu času v konferenčních místnostech bez oken diskusí o budoucnosti oceánu, často litují, že nemáme více času na oceánu, v něm nebo u oceánu. Letos na jaře v Monaku jsem byl trochu šokován, když jsem zjistil, že naše konferenční místnost bez oken se ve skutečnosti nachází pod Středozemním mořem.

Na těchto setkáních diskutujeme o obnově hojnosti, o zajištění toho, aby oceán i nadále produkoval kyslík a ukládal přebytečné emise uhlíku – tedy o všech službách ovlivněných lidskou činností. Stejně důležité je, že oceán také poskytuje neomezené možnosti pro rekreaci a zábavu – jak mohou dosvědčit miliony lidí, kteří se vydávají na dovolenou k mořskému pobřeží.

Příliš často nevyužívám příležitostí, které se mi nabízejí, když žiji u pobřeží. Minulé léto jsem si udělal nádherný jednodenní výlet, během kterého jsem navštívil několik velmi zvláštních ostrovů a dokonce jsem vylezl na vrchol historického majáku Seguin. Mezi letošní letní dobrodružství patřil i jednodenní výlet do Monheganu. Pro návštěvníky, kteří navštíví příznivé počasí, je Monhegan ideálním místem pro pěší turistiku, prohlídky historických budov na Lighthouse Hill, prohlížení galerií a konzumaci čerstvých mořských plodů nebo vychutnávání místního piva. Je to místo, které má málo vody, ale hodně kouzla a historie. Nachází se dvanáct mil od pobřeží Maine a lidé ho obývají již více než 400 let. Celoročně zde žije méně než 100 lidí, ale v létě se na tuto túru lodí vydávají tisíce lidí.

Papuchalci létali přes příď, zatímco jsme supěli směrem k ostrovu Monhegan, kde jsme měli dnes strávit čas. Když jsme vplouvali do přístavu, vítalo nás křičení kormoránů, racků a dalších mořských ptáků. Stejně tak i vyzvednutí z ostrovních hostinců, připravená vyzvednout zavazadla od hostů, kteří přespali, když jsme za jasného slunečného dne vystoupili z lodi na ostrov.

Nedělal bych si svou práci, kdybych nezmínil, že lov humrů v Monheganu je komunitní zdroj, kolektivně spravovaný a kolektivně lovený, s novějším dohledem ze strany Ministerstva mořských zdrojů státu Maine. Téměř sto let rodiny lovců humrů v Monheganu nahazují své pasti do vody v Den pasti (nyní v říjnu) a vytahují je na břeh asi o šest měsíců později. Byli mezi prvními, kdo vrátil podměrečné humry do moře, aby je dochovali. A loví humry i v zimních měsících, kdy vyšší ceny mohou vynahradit úsilí o odolnost vůči počasí. 

Plavba zpět do Boothbay Harbor měla svá kouzla: znalý kapitán, spatřené žraloky, další papuchalky a pár sviňuch. Sdíleli jsme svůj prostor s ostatními. Potkali jsme ženy z rybářské rodiny z pevniny, které se vracely z výletu. Slyšely o chytání tuňáka obecného a mávaly svým rodinám, když nás uváděly dovnitř. Dva mladí chlapci stáli na přídi s mnohem větší sebedůvěrou a radostí než při své první plavbě to ráno, kdy si úzkostlivě ruce zvykaly na valící se vlny. Když efektivní posádka přivázala loď k molu a my se postavili do řady, abychom kapitánovi poděkovali při vylodění, jeden z chlapců k ní vzhlédl a řekl: „Jízda na oceánu byla skvělá. Díky.“

Někdy se hrozby pro oceán a život v něm zdají být ohromující, když jsme až po krk zahlceni otázkami „co by se mělo stát“, „kdyby“ a „co by, kdyby“. V takových chvílích si možná potřebujeme připomenout pocit vděčnosti, který pramení z skvělého dne na moři, a sílu komunity obnovovat. Rád si myslím, že jsem vděčný za komunitu Nadace Ocean Foundation každý den – a je také pravda, že vám všem možná dostatečně neděkuji za podporu, kterou nabízíte.

Takže děkuji. A ať si užijete čas u vody, na vodě nebo ve vodě, jak se vám zlíbí.